Často slýchám, že se lidé bojí veřejně psát proto, že budou souzeni. Bojí se veřejného psaní a proto raději nic nepublikují. Mě to přijde jako hrozná škoda. A proto jsem se k tomu dnes rozhodl takto vyjádřit.

V čem je problém? Proč se lidé tolik bojí?

Zčásti to chápu, je mi přes 20 a občas to cítím také. Už se zkrátka nejde vymlouvat na to, že jsem mladý, hloupý a naivní. Ale i přesto, to přeci nesmí být důvod k tomu, abych nic nedělal. A právě to je problém v přemýšlení většiny. Bojí se očekávání druhých, nějakého přijetí a zapomínají na to, že pokud vám tento strach vleze příliš do hlavy, neuděláte už vůbec nic.

Musíte mít v sobě trochu té arogance a kromě toho, že se to líbí holkám, umožní vám to překonat strach a pustit se naplno do práce. Nemyslete v ten moment na to, co si ostatní budou myslet. Vy teď něco děláte, máte svou představu a očekávání druhých vás teď vůbec nemusí zajímat. Zkrátka se na to vykašlete a publikujte všechny své rádoby nepublikovatelné články.

A jak tedy překonat strach z veřejného psaní?

Snadno – vykašlete se na očekávání jiných. Myslíte si snad, že Joanne Rowlingová při psaní o učni Harry Potterovi myslela na kritiky? Prostě to napsala a teď je díky tomu jedna z nejznámějších britských spisovatelek (pro zajímavost, prodalo se více jak 400 milionů kopií). Přijměte prostě fakt, že nikdo není dokonalý. Navíc jen naprostá nula se do vás bude při neúspěchu navážet. Každý vyrovnaný člověk ocení vaši snahu, odvahu a váš investovaný čas. Je schopen empatie. A bez chyb prostě žít nejde.

Pokud neděláte chyby, nejste dokonalý, ale jste člověk, který nic nedělá. Hodně lidí taky problémy příliš nafukuje. Zkuste se na ně třeba podívat z pohledu celého vašeho života. Budou malé, bezvýznamné, směšné. Je škoda, když třeba někdo smaže něco osobního jen proto, že si usmyslel, že to není dost dobré. Životní příběhy mi totiž přijdou nejhodnotnější. Nebojte se svých chyb a klidně o nich napište. Ukážete, že máte odvahu a nestydíte se za ně. Plno lidí se za své chyby stydí, ale k tomu není důvodu… Dělá je každý.

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ – Elbert Hubbard (americký spisovatel a editor).

Ale svěřováním se dělám hrozně zranitelný…

Ano, ale to přeci chtělo plno odvahy ne? Stejně nic není tak velké, jak se zprvu zdá. Prostě se pusťte do psaní a překonejte tenhle nemístný pocit. Strach z psaní se totiž nejlépe překonává právě psaním. Pište, pište a pište, až to bude něco zcela běžného jako chození do supermarketu. Napíšete tak plno skvělých článků, dovíte se řadu zajímavých věcí a uděláte kus dobré práce. Pokud nezačnete, budou to jen vaše představy a ty jsou k ničemu.

Hodně lidí navíc žije v představě, že je každý bude jen kritizovat. Ale to je naprostá kravina. Píšu už 7 let, mám toho za sebou dost a nikdo (!) rozumný mi nic urážlivého nenapsal. Ale i kdyby, ty stovky děkovných e-mailů a lichotek za tu dřinu prostě stojí. Při psaní a vlastně čemkoliv nesmíte myslet na ty blbce, ale na lidi, kterým ta věc skutečně pomůže. Na ty se zaměřte a od nich si berte kritiku k srdci. Od nikoho jiného. To si dobře zapamatujte.

Jedna malá pomůcka pro překonání strachu

Je datum publikování článku. Ten totiž zaznamenává datum vašeho vyjádření. A pokud vás někdo chce kritizovat za rok starý článek, je mimo, protože už můžete být svým postojem úplně jinde. Takhle to alespoň beru já a pomáhá to. Prostě chápu, že mé staré články nejsou dokonalé, ale to už je pro mne dávno pryč – nezajímají mě. A to mi umožňuje psát bez obav.

Většinou je to tak, že přibližně týden svůj článek sleduji a pak ho už jen nechám svému osudu. Pro jeho úspěch jsem udělal maximum a tím to pro mne končí. Jestli se pak článek někomu nelíbí, je mi to jedno. Neřeším to. Pokud se tedy bojíte něco veřejně publikovat, mohl by vám tento způsob výrazně pomoci. Takže to zkuste a uvidíte. Za zkoušku nic nedáte.