Někteří neumí respektovat ostatní. Lidské rozhodnutí, které je pro ně nevyhovující. Kdo není stejného názoru, je idiot. Trochu netradiční článek na téma tolerance. Lidé jsou přece různí. Ale všichni mají právo na vyjádření a záleží na jeho úrovni a dospělosti, jaký bude.

Umíte respektovat lidské názory?

Pokud někdo napíše opravdu čtiví a dobrý článek, sklidí kupu úspěchu. Je radost číst komentáře. Jsou různé, ale pokud negativní, je autor komentáře tolerantní. Naopak pokud je komentář pozitivní, často je plný emocí a tají se vám doslova dech z toho, co úžasného člověk dokáže druhému napsat. Nechci žádné lidi zatracovat, ale zkuste si udělat chvilku jen na sebe a přemýšlejte o tom. Třeba k té dokonalosti stačí jen málo, nikdy nevíš.

V podstatě mi jde o to, že když má člověk jiný názor než já, neznamená to, že je špatný. A už vůbec ne, abych se snažil vše okolo (nebo všechny) srazit dolů jen pro to, že bráním druhou stranu. Chápete?

Na druhé straně sedí člověk jako ty!

Setkávám se silnými slovy na internetu běžně. Kdekdo je hrozně vážený a uznávaný borec. Všichni mají velké ego, ale jen za klávesnicí. Proč píšete druhému něco, co byste mu nebyli schopni říct do očí?

Je třeba si dávat pozor na to, co řeknete. Povíte nějakou maličkost, která pro vás moc neznamená, ale to může být obrovská rána pro někoho jiného. Je důležité být tolerantní a mít pochopení. Mít zodpovědnost za cokoliv, co uděláte, co řeknete. Stejně jako můžete být nespokojeni se svým životem… čí je to vina? Jediné, co mohu říct je, že svým chováním jste si ho přivodili sami.

To jsem ovšem odbočil. Chtěl jsem v tomhle odstavci rozšířit myšlenku Dereka Siverse. Ten totiž napsal naprosto perfektní článek A real person, a lot like you. Jde o to si uvědomit, že za obrazovkou či telefonem jsou skuteční lidé a podle toho se k nim chovat. Ať už jde o jakoukoli maličkost – třeba psaní stručného e-mailu (protože si ceníme času, který nám bude věnovat).

Pochopte význam článků o děkování

Ani se nedivím, že vzniká tolik článku o tom, jak je krásné říkat děkuji. Člověk si takový článek přečte, nepochopí ani jeho pointu a jde dál. Článek není totiž většinou o tom říkat děkuji, nýbrž o umění vyjádřit a předávat pozitivní náladu. Být vstřícný, milý a ohleduplný k okolí. Z toho ovšem nevyplývá být ten hodný blbeček (nemá smysl dělat věci, které nejsou doceněny). Avšak to chápeme a je na každém, aby si určil své hranice.

Je to podobné jako u slečen. Když vám sedí po boku a stěžuje si, že ji její ex nebral do kina ani na večeře. Plyne ponaučení, že jakmile ukážete lístky do kina máte vyhráno? Ne. Ona prostě jen chodila s povalečem a chtěla by cítit opravdový zájem.

Víte, být milý neznamená hloupý. Já sám často končím e-maily se slovy jako: Ať se daří, nebo hodně štěstí. Jde o upřímnost a o to, že chci, aby se druhému dařilo. Jednou mi přišla odpověď, v které byl adresát celý bez sebe, že se chovám tak mile, i když ho tak dobře neznám. Divil se, že mu někdo tak přeje. Ale cožpak je to tak těžké? Přát někomu, aby se měl dobře a dost možná lépe než vy bez pocitu závisti? Nenávidět umí každý blbec…

Jsem ředitelem zeměkoule a Jarda je blbec

Pepa píše, že Jarda je blbec. Jarda píše o tom, jaký je Pepa závistivý. Do toho se vměšuje Jirka, který tvrdí, že oba dva jsou přiblblý, zatímco on je ředitelem zeměkoule. Není to směšné? Nebylo by od věci se nad to trošku povznést a zachovat se jako normální člověk? Často mají lidé pocit, když je jim ublíženo (a často si za to mohou), že to musí říct celému světu. Jaký je Pepa hloupý a jak moc jim bezdůvodně ublížil.

Pokud mám rozepři s nějakým člověkem, řeším to s ním. Máme rádi své soukromý, ne? Je to věc nás dvou, nikoho jiného. Psát nenávistné články a vůbec cpát něco takového na internet je blbost. Pokud tomu nedokážete odolat, možná byste neměli být na internetu. Ale to je jen příklad, základ je ovšem u všech podobných rozepří stejný.

Dělám to, co mě baví

Asi to znáte – člověk odvede kus práce a od druhých je jen kritizován. Většinou od lidí, kteří ještě nenašli svůj talent, nemají své činnosti, svoji zábavu. Od lidí, kteří jen neustále opakují své neužitečné činnosti a nedělají v podstatě vůbec nic. Svým chováním jen brzdí, ukazují svou zabedněnost, zabijí v člověku tvořivost a celkovou chuť na cokoliv.

I když se mi nelíbí, co Petr dělá, mlčím (pokud je to kamarád). Nebudu mu nic cpát a raději věnuji svou energii tomu, co se mi líbí. Když se kdokoli zeptá na můj názor na onoho člověka, snažím se být ohleduplný. Člověk by se neměl obávat dělat svoji oblíbenou činnost.

Proto přemýšlejte než začnete psát, reagovat. Je hloupost věnovat čas pomlouváním ostatních. Pokud neustále řešíte druhé, ukazujete tím, že nestojíte za nic. Zřejmě totiž neexistuje téma, které vás zajímá. Ostatní makají a tvoří, vy jen přihlížíte a pindáte blbosti. Kdo je pak ten poražený?

Dva typy lidí a každý je zklamaný

Jeden myslí jen na sebe a čeká, že k němu budou druzí tolerantní a budou mu vše dávat jen tak. Jenže ono se tak neděje. Druhý se snaží být k naprosto každému hodný a výsledkem je, že čeká… čeká a nic se mu nevrací. Proč? Proč ani jeden z nich nemá to, co by opravdu chtěl?

Je totiž třeba najít ten zlatý střed a držet se ho. Ať už proto, že chcete být lepším člověkem, nebo jen chcete méně takových názorů, pocitů jako jsem popsal v článku. Já jen doufám, že vám při čtení článku něco došlo a o to se podělíte se světem. Nemusí to být nutně na téma tolerance, nebo pochopení. Není to totiž jediné, o co v článku zakopávám.