Děláme chyby, ale okolo peněz je nechce dělat nikdo. Nikdo nechce nakupovat hlouposti a zbytečně přijít o své peníze. V dnešním článku vám ukážu, jak tomu předejít a vyhnout se zbytečným nákladům.
O čem tu konkrétně budu psát?
Zkusím vám tu nastínit, jak funguje náš mozek. Jak myslíme o penězích. To by vám mohlo pomoci k lepšímu nakládání s penězi při nakupování. Bytu, jídla – na tom nezáleží. Všechny poznatky budou čerpány z psychologických studií a vždy se budu snažit uvést zdroj. Pokud vás tedy něco zaujme, můžete si o tom na internetu dohledat mnohem více.
1) Racionalizace po zakoupení
Často se stává, že po zakoupení nějaké hlouposti si najednou začneme uvědomovat ty skvělé výhody onoho přístroje. Skvělé, ale to je jen iluze. Správněji řečeno obranný mechanismus vaší psychiky, který se snaží ospravedlnit váš zbytečný nákup.
Mnoho lidí navíc odmítá přijmout fakt, že udělali nákupem chybu. A to zejména u těch velkých. Tohle obchodníci samozřejmě vědí, a proto se nás snaží motivovat k nákupu vymýšlením různých akcí. Určitě znáte něco jako: „Kup teď a plať až za dva měníce“. Ano, to opravdu nedělají pro vaše blaho, ale čistě proto, že to na lidi funguje a oni nakupují a nakupují.
Jde o to, že po zakoupení budete mít pocit vlastnictví, váš obranný mechanismus začne působit a ospravedlní vám vaše zbytečné utrácení. Zkrátka sami sebe přesvědčíte, že to bylo správné (viz kognitivní disonance). Ale takhle to nenechte. Pokud s něčím nejste spokojeni, vraťte to! Jde to na internetu i v obchodě. Nebuďte hloupá ovce. Nemusíte racionalizovat.
2) Stálé dodržování statusu quo
Mnoho lidí finančně ztrácí jen proto, že ignorují lepší možnosti. Máme tendenci vybírat si stále stejné věci, které jsme si vybrali už předtím. Ať už jde o zboží či službu, budeme zkrátka stále pokračovat, i když je k dispozici lepší možnost. Proto je třeba Facebook tak silný, protože i kdyby tu byla lepší sociální síť – většina z nás stejně nepřejde.
Vyžaduje to totiž mnohem více úsilí než obyčejné používání něčeho zaběhlého a zároveň se bojíme, že budeme našeho rozhodnutí litovat. Celé tohle zkreslení hezky popisuje studie s názvem „Status quo bias in decision making“ z roku 1988 (od W. Samuelsona a R. Zeckhausera). Ukazuje se v ní, že se lidé stále drží svých starých penzijních plánů a akcií, i když existují mnohem lepší možnosti. Nepřicházejte takhle zbytečně o peníze.
3) Efekt vlastnictví
Když nějakou věc vlastníme, vážíme si jí více. To asi znáte a není třeba příkladu. Lehce se tak může stát, že cenu vašich věcí při prodeji nastavíte příliš vysoko. To je důvod, proč někdy vidíte použité zboží za tak směšně vysoké ceny. Prodejce si prostě k věci vytvořil citový vztah.
Funguje to ovšem i naopak. Pokud máte nějakou věc (i kdyby jen jako), najednou pocítíte vlastnictví a jste za ni ochotni dát daleko více. Proto jsou dobří obchodníci tak vstřícní k vyzkoušení věci, kterou si chcete koupit. Jestliže nechcete být za hlupáky, musíte se naučit být nezaujatí. Předem si nastavte limity a nenechávejte vaše rozhodnutí na podvědomí.
4) Radost hned, bolest později prosím
Asi tak by šel popsat poslední bod tohoto článku. Obecně toto pořadí mají lidé totiž raději. Ekonomové tomu říkají hyperbolické diskontování.
Abych uvedl nějaký příklad. Ve studii roku 1998 si při výběru potravin na příští týden vybralo 74 % účastníků ovoce. Ale pokud šlo o dnešek, 70 % si vybralo čokoládu. To je typický člověk. Čokoládu dnes, ale ovoce až příští týden. Jestli vás to zajímá více, zde přikládám odkaz na studii.
A totéž platí s penězi a obchodníci to vědí. To jsou přesně ty nákupy mobilních telefonů a další elektroniky za pár stovek s tím, že je můžete splácet až později. Jen tu čokoládu nyní nahradila elektronika a ovoce složenka, která vám teď bude chodit několik let. Obecně tyhle akce pro zákazníka nebývají moc výhodné, takže buďte ostražití.
Jeden ze způsobů, jak tohle obejít je přemýšlet během nákupu o svém budoucím já. Jestli si třeba berete hypotéku na dům, zamyslete se. Představte si, že jste vaše budoucí já. Jste už o 30 let starší a hypotéka je skoro splacená. Bylo dobré vás tu na 30 let upsat? Poděkujete vašemu starému já? Protože jestli se vám něco nezdá, nedělejte to.
{ Komentáře k článku }
Máš tam napsáno „Tohle obchodníci samozřejmě věcí“ místo „…vědí“.
Jinak pěkně sepsáno. Z toho si člověk vezme ponaučení.
Děkuji za upozornění. Už jsem ten překlep opravil.
Ahoj,
ještě bych uvedl jednu věc, kterou lidi zásadně dělají (a dělají ji špatně) – něco jako „metoda ušlých zisků“. Uvedu na příkladu:
Mám auto, které se rozpadá, každoročně do něho investuji 25 litrů, aby jelo. A přece ho neprodám, protože už jsem do něho investoval tolik.
Má to i přesně nějaký psychologický odborný název, ale doufám, že víš, o čem mluvím.
Ano, tomu se říká dispoziční efekt (disposition effect).
Lidé mají zkrátka tendenci prodávat věci, když se jejich hodnota zvyšuje, ale naopak se jich drží, když ztrácí na hodnotě. Přesně k tomuhle jsi tu alespoň uvedl krásný příklad.
Ale je to taky o tom, že si člověk špatně uvědomuje výhodnost udržování takového auta. Pokud už do něj třeba něco dal, přece ho neprodá. To by prodělal, ne? Jenže pokud to neudělá, bude do něj muset dávat peníze i dál. A ztráta se bude pořád prohlubovat.
Nevím jestli to je nějaký psychologický efekt nebo něco, ale co mi dělá „problém“ je placení kartou.
Pokud si jdu něco koupit a platím kartou, tak bych toho klidně nakoupil milión, protože nevidím, jak ty prachy jdou pryč. Proto nerad platím kartou a nejraději chci, ať mi peníze projdou přes ruce. Spíše si rozmyslím, než něco koupím.
Hned ten první bod mi připomněl jeden díl Digitu o iPhonu 5, kdy na něj 8 hodin před obchodem stál frontu Petr. Chtěl bílou barevnou variantu, ale ta už byla vyprodaná a tak si koupil černou, kterou původně vůbec nechtěl. Nelíbila se mu. Celý díl je pak prohnaný sebe-přesvědčováním, že ta černá se mu vlastně docela líbí :D.
Řekl bych, že úvaha s hypotékou je lichá. Koupě nemovitosti je investice, ne spotřeba. Buď splácím hypotéku, nebo platím nájem a v případě nájmu nemohu vědět, kdy se domácí probudí se snem o lepším autě a začne novými smlouvami šroubovat nájemné. Hypotéku Ti banka nenastaví až do důchodového věku a nejpozději v důchodu už budeš platit „jen“ energie.
Jinak ten pohled na půjčky na spotřebu máme stejný.
Marku, koupě nemovitosti je investice v následujících případech: a) potřebuji to pro firmu (a vydělám v těch prostorách peníze), b) kupuji to proto, abych to pronajímal a příjem z pronájmu byl vyšší, než příjem z hypotéky, c) vím, že na opravu toho místa dostanu velké dotace, d) povede tudy dálnice/bude tu stát továrna a stát/nějaká korporace bude muset pozemek vykoupit.
Pokud kupuji nemovitost pro sebe, nejedná se o investici, ale o spotřebu. Má oproti nájmu jiné parametry: jsem s jednou bankou a jedním místem svázán a na konci budu platit jen energie+opravy vs. kdykoliv se můžu přestěhovat, nemusím řešit opravy, ale nikdy to nebude moje. Nicméně stále se jedná o spotřebu statku, která nijak nezvyšuje můj příjem.
Ano, můžu dům prodat, ale co tak vidím kolem sebe: 1) obvykle chce člověk v domě dožít a peníze si do hrobu nevezmeš, 2) poslední roky se člověk o dům už nedokáže pořádně starat, takže ten chátrá, 3) děti mají vlastní bydlení a tak částečně zanedbaný dům prodávají za cenu, kterou by rodiče ani nechtěli vědět, kdyby se toho dožili, 4) poslední roky života na tom domě pracovali za (pra-)rodiče a kdyby stejný čas investovali do práce, byli by na tom finančně možná lépe. Dost pochybuji o tom, že by hypotéka byla proti nájemnímu bydlení nějaké terno (vlastně je, pro banky).
Koupě nemovitosti na bydlení má psychologický efekt. Ekonomická racionalita v tom ale nehraje roli. Kolik lidí si vezme Excel a fakt si spočítá, že na tom vydělají? Většinou se jen rozhodnou, že: „už chtějí něco svého“ a tak si něco koupí.
Co se týká hypotéky, je důležité si také uvědomit, že je nesmysl, aby měl každý hypotéku.
Lidé by si měli uvědomit, že na ní každý prostě nemá a že vlastní bydlení (hlavně v drahých lokalitách) nemusí mít prostě každý.
Začínám se čím dál víc střetávat s lidmi, kteří za každou cenu musí mít vlastní dům, i za cenu, že se na příštích 30 let zadluží takovým způsobem, že jim z výplaty nezbude téměř nic. Nebudou tak do konce života dělat nic jiného, než splácet hypotéku a starat se o dům.
Na nějakou dovolenou, či jiné záliby dojde jedině pokud si vezmou další půjčku.
No já nevím, ale pokud jde např. o ceny akcií, lidé se chovají právě naopak – vítěze (s rostoucí cenou) nakupují a poražených (s klesající cenou) se zbavují.
Komentáře jsou pro tento článek již uzavřeny.